V momentální záplavě novinek, kterou jsem byl počastován, bych s dovolením začal rovnou od píky. Není totiž nad to si odpočinout u něčeho tak osvědčeného jako je vznik doom metalu sám. Společně s jeho zakladateli si zavzpomínat, pustit gramofon, nasadit bačkory a v křesle doomat, jak kouzelné to tenkrát bylo a jak to ti mladí dneska przní a neváží si tradice. Udělat si krásný večer plný lamentací a sekýrování. No, ovšem není mládež jako mládež. Kupříkladu teprve tři roky fungující finská záhrobní kapela HOODED MENACE neplatí za žádné nazdárky. Takový Lasse Pyykkö struní kovový žánr po své severské domovině už přes dvacet let. Ale hudba, jakou se Finové prezentují, je zasloužilá až běda. Dokonalý doom metal pro pamětníky. A že i ve Finsku po nocích pěkně straší, dojde snad každému, kdo příručku pro pokročilé funebráky Never Cross the Dead” jen otevře.
Odkojeni starým dobrým mlékem pionýrů zkázonosného řemesla Cathedral, Candlemass či Winter, tak lze ve zkratce pojmenovat vymezení prostoru tvorby HOODED MENACE. To se týká prvního alba “Fulfill the Curse” a nejinak je tomu i tom novinkovém “Never Cross the Dead”. Materiál na něm zaznamenaný zkrátka neuhne ani o píď od hrobařského řemesla, zlých nočních, ne úplně náhodných duševních poranění, či malé procházky podzemním zombie koridorem. V tomto případě to vypadá, že se nejedná jen o mnohdy drastičtější poranění na mysli, ale řekl bych, že i ty na tělesné schránce, znamenající jen jediné, a to usmrcení. Kapela silně ovlivněna klasickým žánrem hororů 70. let, zakopána po mnoho let pod drn, vylézá pouze za svitu měsíce, aby vylekala nejednoho obyčejného kolemjdoucího. Za asistence HOODED MENACE je zapotřebí se vrátit o nějaký ten pátek do minulosti, znovu načerpat původní doom metalové týrání, okořenit ho podobně zastaralým a chorobným deathem, lehce promíchat a následně podávat. Zde bych drobně pozměnil známé lidové rčení „kdo jinému jámu kopá, sám do ní nejen že padá“ a dodal, že ale bývá bohužel současně šíleným způsobem zmasírován čerstvě odkytou zombicí.
Pohyb HOODED MENACE v místech, kde zemina nedrží příliš pevně a každou chvíli je třeba se mít na pozoru, aby vás neobjal nezvaný noční hřbitovní nájemník, je hotovou věcí. Fascinace tímto, pro někoho povrchním či rovnou hloupým filmovým žánrem, se musí v případě této finské kapely brát v potaz tak či tak. A aby tato záhrobní dostaveníčka nebyla soustředěna jen k odkrytým hrobům severských krchovů, tak ihned za plotem, jako bonus, číhají davy nasupených templářských rytířů. Právě jejich mrtvé tváře se zobrazují na každém díle nesoucím jméno HOODED MENACE. A to, že jen tak nezevlují a nepromlouvají s oři o nesmrtelnosti, která v jejich případě jaksi nefiguruje, je myslím zřejmé. Jejich funkce je ryze krvelačná. V případě, že se vám podaří se vymanit ze sevření zkostnatělých oživlých stvoření, tak při samotném útěku lesní krajinou není moc o co stát. Co schůdná cesta a zdánlivý volný běh vstříc světlu, to téměř stoprocentní setkání s prokletým krasojezdcem. Mrtvolná aura “Never Cross the Dead” zkrátka dýchá všemi póry.
Ale dost už bylo nepovedených kremací. Břímě, které s sebou HOODED MENACE tahají, bolí především ty, kteří se zpět příliš neobracejí, smýšlejí ryze pokrokově a podobně ložený oldies materiál je nemůže překvapit. Lasse a spol. totiž hrají silně obhroublou verzi křižovatky klasiků Candlemass a Asphyx. Neotesané riffy smrdí na sto honů, povětšinou pomalé tempo na samé hranici hrubosti, střídající se melodické vyhrávky a očekávané groovy pasáže, ke kterým jsou HOODED MENACE povolní se nadechnout. Materiál tak působí docela hybně, nestojí se na místě a neloví se jen v pustých bažinách, i když pohyb kolem nich je nadále velmi častý. Malou výjimkou ze zaběhlosti je snad poslední instrumentálka “Theme From Return of the Evil Dead”, krásně melodicky posmutnělý závěr alba, kde lze zaslechnout pohnuté chorály zřejmě oněch templářských útočníků. Jinak nás nemine ukázkově hluboký vokál, syrová neúprosnost (chvílemi hraničící až se stoner metalem) a hlavně žádné zbytečné kudrlinky či okrasné doprovody. Ten jediný ženský znamená pouze zoufalý výkřik na konci “Terror Castle”, kde se očividně nebohá nového dne jen tak nedočká. Jakožto osobní favority si dovolím ještě zmínit “Night of the Deathcult”, až sabbathovsky se táhnoucí obludnost, která se rázem zlomí v skočnou doomovku s melodickým sólováním. A pak zejména “As the Creatures Ascend”, což je hotový funus. Velmi plíživá a zlověstná záležitost.
Dalo by se prohodit – stará láska nerezaví. Ano, jenže v případě HOODED MENACE jde spíše o náklonnost k původnímu řemeslu za přítomnosti řádně zrezavělých tónů. Hrubá hrobařina, špinavé lopaty, těžká hlína. Zpět k pramenům, snadno a kvalitně. A když má někdo svou práci tak rád, upřímné uspokojení se rázem dostaví. A “Never Cross the Dead” je dobrá práce. (mortemzine.net)
“
