Může mít deska charisma? A to je vlastně čistě řečnická otázka, protože tahle deska má obrovský charisma. Jak jinak si zdůvodnit, že mě stále přitahuje a nutí neustále ji poslouchat znovu a znovu, přestože podle klasických šablon na ní není zas tak mnoho hmatatelných znaků, které ve mě tento jev obvykle vyvolávají? Tahle deska mě vždycky pohladí po duši, aniž bych dokázal konkrétně definovat specifickou příčinu. Ale víte co? Vlastně jí vůbec není třeba definovat, důležitej je ten pocit.
Původně jsem nechtěl spojitost s Hanbou vůbec zmiňovat, ale ono se tomu jde tak nějak obtížně vyhnout, když k ní odkazuje” už název kapely, a samotná tvorba na ni pozvolna navazuje prakticky od refrénu prvního songu. Přesto by mohlo být trochu krokem do prázdna od toho čekat tu samou Hanbu, která nás opustila před pár měsíci. “taková Dischord Hanba” napsal mi Banán někdy na přelomu roku (jistě s úsměvem na tváři). Pravdou je, že Kovadlina zní víc garážově, a vlastně i rockověji. Tahle nahrávka není až na dvě-tři vyjímky kdovíjakej bordel a zejména není šablonovitá, o čemž ostatně napovídá už samotnej obal. Na první seznámení nemusí působit “hanbatě” líbivě, častěji na to nejde tak přímočaře. Hudební hranice ale posunuli, nebo je možná lepší napsat otevřeli, aby absorbovaly o něco širší spektrum vlivů vně hardcore punkových škatulek. Upřímně se mi opravdu nestává zrovna často, že by mě nějaká nahrávka překvapila víc třeba na čtvrtý poslech než na ten první, a přesně to se stalo právě zde. I to svědčí o tom, že pokud se odprostíte od ostatních vnějších vjemů (mezi něž může spadat třeba představa nebo očekávání toho, co můžou společně vyprodukovat členové Repelent SS, Lahar, Tummo a Hanby), a necháte se vcucnout do nejrůznějších zákoutí, jakými Kovadlina disponuje, ten moment se dostaví a je pak o to víc okouzlující (nevzniká takhle třeba láska?).
Tak především je tady famózní kytara, hýřící skvělýma (nikterak složitýma, o to ale geniálnějšíma) nápadama, který se totálně vrejou pod kůži, který jsou vždy kreativně zasazený do kontextu, a který dodaj celý nahrávce unikátní atmosféru. Pozitivní atmosféru, a to i tam, kde texty pojednávají o neveselých tématech, ať už reagujících na současné dění nebo historické události. Jsou zde melodie, které vám budou ještě drahnou dobu po doběhnutí jehly na konec rezonovat v makovici a vracet se tam zpátky a zpátky. Celé to navíc příjemně oživují i občasné dívčí backing vokály, které se semtam objeví v momentech, kdy to tak úplně nemusíte čekat, přesto vám hned dojde, že přesně v těchto místech jsou perfektně načasované. To všechno podpořeno mistrně sepsanými, kritickými, šťouravými, a až poeticky laděnými texty. Než se tady o nich sáhodlouze rozepisovat, nejlepší bude o nich nechat citovat samotného autora: “Textově se to hodně zabývá lidskými interakcemi, protože mám pocit, že lidi skutečně v dnešní době řeší víc životy těch druhých než svoje vlastní. Nebo svoje paralelní identity víc než ty reálné. Díky internetu živí svoje virtuální osobnosti, které jsou díky postům, fotkám, statusům a citátům velmi oduševnělé, ale realita je vlastně brutálně přízemní. (…) Texty reflektují i jiné, aktuální věci, jako je třeba uprchlická krize nebo fašizující tendence ve společnosti. Což jsou zase “životy těch druhých”, jen v jiném kontextu a úhlu pohledu.”
Je legrační slyšet nebo číst, kolik vyplázla ta která nebohá kapela za nahrávání, jak pracně dlouho se mořila ve studiu a jak to bylo příšerně namáhavé a náročné. No a pak přijde kapela jako Kovadlina, která to celé zfoukne asi za 3 hodiny a může jít v klidu na kafíčko. Výsledek je přitom uhrančivě svěží a hravý, aniž by z toho byla cítit byť jen minimální podbízivost. Kovadlina je uchopená zas trochu jinak než můžou být čtenáři tohoto plátku běžně zvyklí, na každý pád je tahle deska čerstvá jak závan prvního jarního vzduchu a vyváženě vyspělá. No a kde jinde měla vyjít, než na spřízněném Damage Done records? Tady se nám ten kruh s Hanbou vlastně symbolicky uzavírá … takže o ní už dost – král je mrtev, ať žije král! (Buky)
https://kovadlina.bandcamp.com/releases
“
