Debutní LP od UK crust core smečky, ve které najdeš členy Skiplickers nebo Bickles Cab. Deset d-beat válů nahraných v 1in12 studiu pod dozorem Bri z Doom.

Recenze od Bobíka na Kids & Heroes:

Moje první setkání s Cry Havoc proběhlo někdy v půlce léta, kdy jsem dorazil na koncert Children Of Technology, a tahle britská parta právě v podobě předkapely okupovala pódium Discentra. Už v ten moment jsem jen konstatoval krátkou větu „no kurva, to je dobrý“ a vychutnal si skvělý koncert. Pár týdnů na to mi do rukou dorazila promo kopie 12“ a po vložení na gramofon bylo mé konstatování stejně úsečné, neb i z nahrávky jsou Cry Havoc kurva dobrý.

Po kratičkém hukotu tvořícím jakési počáteční intro se vše rozjede hnané skvěle zahraným D-beatem a silnými, v zásadě rockovými rify. Obojí podpořené nakopnutým zvukem z dílny Briho z Doom a zpěvem, který vše jen umocňuje. Kytara k tomu všemu občas vysekne krátké sólíčko, kterým přináší pomyslnou třešničku na dort. Úvod desky obstarávají tři vypalovačky Bred To Die, Blame At Your Feet a Pigs Everywhere, které vás doslova převálcují. Vlastně první zvolnění tempa přichází až v závěru té třetí. Vyznění celku je pak jako by někdo na Disfear narouboval špetku britského stench core z konce osmdesátých let a náležitě to šmrncnul stoner rockem. A stranu završuje výtečná Wolves, která je po D-beato-crustové smršti zakončená do ztracena mizejícím blacksabbatovským nápadem.

Dalším parádním příkladem zmíněných stoner rockových inspirací je rozjezd prvního songu na B straně, ten jako by navazoval na závěr Áčka a máte chvíli pocit jako byste poslouchali Saint Vitus, po pár taktech se ale vše opět rozjíždí do rychlého disfearovského nářezu a v závěru vrcholí parádním rockovým sólíčkem, ze kterého má člověk pocit, že kytarista z Fu Manchu začal hrát s Discharge, tohle je asi můj osobní hit z desky. Druhá strana desky je obecně ve znamení více zvolněných temp a silných rifů. To není vůbec na škodu věci a jen se tím umocňuje aspekt, ve kterém je největší síla Cry Havoc – nesporně výrazné motivy, které vám zalezou pod kůži!

Celou nahrávkou prostupuje nesporná inspirace švédskou scénou, ta byla ve svých počátcích silně inspirována právě Británií a zde se tak hezky kruh uzavírá.

Často mě přemáhá pocit, že spojené království je, co se týče punku či hardcore, dávno mrtvé a nepřineslo nic zajímavého posledních 25 let. Na každý pád kapely jako Cry Havoc dokazují, že tomu tak alespoň částečně není. Pokud jste fandové kapel jako Disfear, Tragedy či současné produkce Southern Lord Records, po týhle desce skočte jako slepice po flusu, je skvělá. Dle mého názoru s náskokem nejlepší vydavatelský počin, který má Phobia Records na svém kontě.