Jealous Cowards jsou zpět s následovníkem svého dvanáctipalcového debutu. Parta z Malmo tentokrát servíruje na sedmipalci šest songů nahraných pod taktovkou Tommyho Tifta ze Sista Sekunden či Vanna Inget. Oproti předešlé nahrávce je slyšet sakra velký posun od prvního tónu, vše si sedlo na zadek, zvuk lehce přitvrdil a především celá kapela šlape jako hodinky. To, co tu hudebně dostanete, zní jako nějaká ztracená nahrávka, která měla skončit na Touch and Go Records někdy v roce 1982, ale přefiltrovaná švédským retro zvukem posledního desetiletí.
Chytlavý hardcore punk s nasraným zpěvem a refrény k okamžitému zapamatování. Tohle mě bavilo, když mi bylo 15, a o mnoho let později mě muzika dělaná podle stejného konceptu baví úplně stejně, jako když jsem byl pubescent. Úvodní Smack The Rich nastoupí ve výše zmíněném duchu a zbytek desky nepoleví ani na okamžik. Druhá Fuck The Police či čtvrtá Beat The Rat jsou další parádní ukázky stylu nicméně vrcholem a nejlepším kouskem celé desky je pro mě závěrečná Come On In se svou melodickou kytarovou linkou a špetkou street punkové nálady na dokořenění. Nahrávce se podařilo naprosto ideálně evokovat atmosféru starých kapel tím, jak je špinavá, zároveň však dostatečně melodická i srozumitelná. V tomto ohledu se podařilo odvést slušnou práci.
Tohle je deska, kterou by měli zaznamenat ti, kdo mají rádi hardcore punk tak, jak se hrál na počátku osmdesátých let, a rozhodně stojí za nesrovnatelně větší pozornost než poslední pokusy o trapné návraty na scénu spousty kapel z té éry, snažících se zřejmě proháněním se na chcíplém koni o léčbu vlastní krize středního věku. Z hlavy mě napadají newyorští The Mob, z jejichž nedávného klipu mi bylo trapně za ně, případně DYS, pokoušející se na stará kolena hrát street punk. (Martin, KH)
„
